Hýskov - historie

Povodně

Podle Hájka z Libočan nese jméno po svém zakladateli Hesovi, synu Slavoše a Tety, dcery Kroka. První dochovaná zpráva o vzniku obce je v listinách kapituly Vyšehradské z roku 1088. První písemné zmínky pocházejí až z poloviny 14. století. Ve středověku vedla obcí směrem na Křivoklát Královská cesta. Na starých mapách je vedle Hýskova označována Stará Huť, která byla sloučena s Hýskovem v roce 1961. Historie obce je spjata s produkcí železa, které se vyrábělo ve Staré Huti od středověku až do roku 1934. Ve středověku se nedaleko těžila železná a měděná ruda.

Z řady hýskovských rodáků, kteří se proslavili v různých oborech, je jistě nejznámější spisovatel František Nepil, který prožil pěknou řádku svých „dobrých a ještě lepších jiter“ ve své chalupě v sousedních Stradonicích.

ECHO, 19. 11. 2003

kostel Narozeni Panny Marie v Hýskově

v roce 1836 vyhořela někdejší kaple ve Staré Huti

v roce ……….. zahájena stavba většího kostelíka na kopci nad osadou

vysvěcen byl tento kostelík v roce 1850 jako kostel Narozeni Panny Marie, filiální kostel farnosti v Železné

jedná se o jednolodní baziliku v novorománském slohu

varhany, pocházející z roku 1846 z dílny Ferdinanda Gutha (o interiérech a výzdobě se dovíte více zde)

věžička kostela byla v době stavby osazena dvěma zvony pražského zvonaře Karla Bellmanna

v sousedství jižní zdi vztyčen v roce 1863 dělníky místní hutě pamětní kříž

v roce 1984 byl kostel na čtrnáct let uzavřen a v jeho prostorách zastavěna pastorační činnost

od roku 1998 je opět zpřístupněn pro pravidelné nedělní bohoslužby

Báje a pověsti spjaté s Hýskovem

Starobylý Tetín

Vypravuje letopisec Kosmas (jehož předkové založili městečko Zdice na Berounsku), že Teta, sestra Libušina, vystavěla si na temeni příkré skály nad řekou Mží hrad, který byl po ní nazván Tetín.

Zde bylo ohnisko pohanských modloslužeb a kněžkou byla nejdříve Tetka sama.Na jedné skále stála socha bohyně Klimby, jíž Teta obětovala na blízké hoře zvané „Pohled“ (dnešní Damil). Roku 732 pojala za chotě Slavoše. Svatby se účastnila i kněžna Libuše s Přemyslem.

Když Tetka zemřela, byla pochována pod horou Pohled a u jejího hrobu postaven veliký kámen. Tetín pak připadl jejímu synu Hesovi, ten ho po čase prodal Bivojovi a sám nedaleko proti proudu Mže založil dvůr Heskov, dnešní Hýskov.

Muzeum Českého krasu v roce 2002: Bylo nebylo mezi Brdy a Berounkou

František Nepil: O názvech ulic

Taky se vám lidé zdají být tak podobní stromům? Mně tedy ano, protože lidská hlava je taková koruna, stále košatější starostmi, a srdce, to zase zapouští kořínky. Nejsilnější tam, kde se člověk narodí. Však taky rodná víska dělá člověku celý život hlavu. Když se odtamtud odstěhuje, tak neví, co se jim tam vede a co zkazej, chybí mu zprávy a v ničem nemá jistotu. Když jsem tam jezdíval aspoň na prázdniny, tak jsem třeba věděl, že v brance chytá Honzík a na toho že by si neškrt ani Pelé, kdyby už tenkrát byl. A že když je vpředu Áca Sýkora s Karlem Hoškem, tak rozstřílej branku na mraky, i když v ní budou dva Meierové a před nimi pět Beckenbauerů. Ale dneska čtu akorát skóre a tabulky, a copak podle tabulek poznáte, jestli jim to jde?

Ale v poslední době se jim tam zase něco povedlo tak, že o tom nemohu mlčet. Oni si tam pojmenovali ulice. To je teď leckde, staví se a na první pohled se zdá, že vymyslet pojmenování je to nejlehčí, tím že se nedá nic zkazit. Ale ono dá. Ono se tím dá kterékoli městečko dokonale znepřehlednit. Mně se stává každou chvíli, že někam přijedu a když se ptám na tu a tu ulici, každý jen pokrčí rameny. Ale když řeknu, že tam má být knihovna nebo škola hned spustí: „Tak proč to neřeknete hned – to pojedete takhle, pak takhle a tam odtud takhle, a jste tam!“

Jenže tohle se v mé rodné obci naštěstí nestalo. Ona totiž, jako každá obec, víska nebo jen osada měla své staleté, lidové pojmenování dílů či uliček, z nichž některá jsou takovými krásnými vznikoslovnými záhadami. Teda pro mne! – to se ví, že pro dr. Antonína Tejnora a dr. Alexandra Sticha z Ústavu pro jazyk český by to byl feriální problém – ale představte si, že co má paměť sahá, tak jedna ulice – tedy ulice: nábřeží bych měl říct, ono je to u řeky – se jmenuje „Na Břasích“. A jiná „Na Krétě“. – Tam jsem se narodil, Na Krétě, a pořád je mi hádankou, proč moje ulice nese název řeckého ostrova. Na Krétě byl legendární Labyrint a v něm žil Minotaurus – obluda, nelidská, vošklivá. – No a vidíte, ona a já jsme přes tu Krétu spřízněný, a nikdy jsme se neviděli! Některá jména bych vysvětlit dovedl – třeba Zábranská, anebo Na vartě – tam odtud je vidět na silnici až k eternitce. Z Varty, tam by vám neproklouzla ani myš. Ale Libina bych nedoved – oni tvrdí, že je to podle lip, že se to jmenovalo dřív Lipina, ale zlatý voči, které tam viděli lípy, starší než jsem já sám – nad vsí okolo Libinského potoka rostly vždycky samé olše!

Při tom označení ulic postupovali trojí cestou. Jednak zachovali ta tradiční, vžitá označení – Na Břasích, Na Krétě, Na vartě, Zábranská ulice, Libinská a tak dále.

Druhou část ulic označili názvy, které charakterizují jejich polohu, směr či podobnou vlastnost, ale tak výstižně, že i já bych vás poslal na správné místo: to jsou třeba ulice Nádražní, Nad tratí, K nádržce, Školní, Srázná, co vede z kopce, Kladenská co vede na Kladno a Berounská, co vede k Berounu. Anebo ulice Sportovců, co vede na to hřiště, odkud to vyneslo vždycky merunu i s gólmanem, když vypálil Áca Sýkora nebo Karel Hošek.

Nu a třetí část patří názvům dneška, a i ty byly zvoleny tak, že se je nikdo nemusí pracně učit. Například Družstevní ta je opravdu tam, kde si postavili družstevníci. Anebo Dělnická – a tou mě vám potěšili! On se totiž název Dělnická ulice dává často třídám, kde je to samá kavárna, banka, parfumerie a grill. Ale tam u nás dostala tenhle název ulice, kudy opravdu ti dělníci chodili na šichtu. Kudy si vodili za tmy kola k silnici – tedy kola: ony to byly takové řachtáče, ani zvonek to nepotřebovalo, a ještě na tom cinkaly a klepaly bandičky s kafem a bramboračkou. A svítili svíčkou zabalenou v kornoutku, aby ji vítr nesfoukl.

A tak jsem si zase uvědomil, jak i k té nejjednodušší věci je potřeba cit i rozum. Já nestrávil jedině to přejmenování návsí na náměstí, ale to je asi tím, že já mám o hodně raději návsi než náměstí. A tak jsem vám to přišel říci, abyste – až u vás budete křtít ulice – si vzpomněli na to, jak to dělali tam u nás. A taky vám to říkám s radostí nad tím, že se tam i já dál vyznám, a že tam tedy i dál patřím.

František Nepil: DOBRÉ A JEŠTĚ LEPŠÍ JITRO!

Vydavatelství a nakladatelství NOVINÁŘ 1983